úvod       aktuality       klub       historie       komentáře      závody       modely       foto-staré       foto-nové      video   


Šestihodinovka Revúca 2016 (Z.J.)
Třetí závod naší obnovené kariéry se konal na Slovensku v Revúci a byl vytrvalostní 6ti hodinový. Už před závodem nám bylo celkem jasné, že budeme nejspíš poslední. Přípravu modelu Porsche 962 jsem sice nepodcenil, ale všechny ostatní posádky startovaly s Jaguarem XJR, který je o čtyři milimetry širší. Také náš motor s 25.000 otáček se nedal srovnat s motory NSR, které točí dvojnásobek. Ale závod jsme brali spíš jako "zkušenou" a také jsme to spojili s pár dny dovolené, tak nám to náladu nekazilo. Do Revúce je to z České Lípy na závody docela daleko. Většinu cesty ale máme najetou, když jezdíme na Chopok lyžovat a zbytek cesty, přejezd Nízkých Tater, zvládnul náš veterán Alfa 147 rychle a s chutí. Revúca je malé, v centru docela úpravné město. Bydleli jsme v malém hotýlku "Harmonia" v podkrovním pokoji. Pokoj byl nadstandardně zařízený, ale měl nízký strop, ze kterého nás v prvních dnech občas bolela hlava. Okolní krajina je kopcovitá, lesnatá a je tam hodně lomů na kámen. Naplánovanou prohlídku známé Muráňské planiny jsme kvůli závodům a horku neuskutečnili.

Autodráha je na okraji města v objektu bývalého lesního podniku v bývalé zasedací místnosti. Klub má prostory pronajaté od nového majitele, sice levně, ale s nejistou budoucností a tak se nedivím, že se členům nechce do úprav, které by zlepšily prostředí, investovat čas ani peníze. Trochu nám vadil zanedbaný záchod a zbytky původního osvětlení nad autodráhou, které kazí dojem především při fotografování. Přijetí bylo přátelské, jak bývá na Slovensku zvykem, Laco Koterba nám umožnil před závodem dostatečný "neoficielní" tréning. Dráha jménem "Minimaranello" je kvalitně postavená a udržovaná. Je osmiproudá, 42,5 m dlouhá, nejsou na ní žádná záludná místa a jezdí se na ní dobře.

Bylo škoda, že se na poslední chvíli odhlásily dvě posádky a tak startovalo jen šest týmů. Pět týmů bylo domácích (Slovenských) a my jako hvězdy ze zahraničí :-). Střídání v závodě bylo stanovené po 22,5 minutách a to je pro nás důchodce opravdu dlouhá doba. Eva svoje jízdy zvládala bez problémů. Já, vzhledem k pohmožděnému ukazováčku na pravé ruce (můj réglový prst) jsem se ke konci každé jízdy trápil a občas musel i zastavit a předstírat úpravy kartáčků. V každé jízdě nám vítězná posádka nadělila asi 70 kol, ale vzhledem k okolnostem to bylo přiměřené a psychicky snesitelné. Na rozdíl od ostatních jsme během přestávek autíčko neopravovali, jen přendali na další drážku a já si masíroval prst. Celý závod proběhl bez velkých dohadů a zdálo se mi, že i v přátelském duchu. Jen lidí bylo málo. Chyběl alespoň jeden člověk navíc, který by dělal rozhodčího. Tuto funkci musel plnit při nasazování jeden závodník. A trochu únavná byla nutnost stálého nasazování. Buď jsme jezdili, nebo nasazovali, ale je to vytrvalostní závod, tak se to musí vydržet. V polovině, po čtyřech jízdách, byl závod přerušený delší "polední" přestávkou, při které jsme se naobědvali (řízek s bramborem). Dostatečně občerstveni jsme potom závod snadno dokončili. A pro mě, jako pro kuřáka, to byla navíc zdravá zábava, protože na cigárko nezbýval čas.

Po závodě jsem při hovoru s Lacem Koterbou slíbil, že mu napíšu připomínky, které k závodu máme. Využiju k tomu tedy tuto příležitost. Závod se nám navzdory výsledku líbil, takže připomínek nemáme moc. První připomínka je k opravám modelů o přestávkách. To se nám nelíbilo. Myslím, že kdyby se dělaly opravy v jízdním čase (tak jako u skutečných závodů) posílilo by to smysl vytrvalosti. Úpravy modelů bych trochu přiblížil úpravám v seriálu Slot.it, především šířku modelu, nebo se ze závodu stane "pohár Jaguárů". Tím by se trochu srovnaly šance přespolních s domácími závodníky a na další ročník by mohlo přijet víc posádek. Málo závodníků byl určitě ten největší nedostatek. Také by asi neuškodilo, kdyby se závodu věnovalo trochu propagace. Možná by se někdo z místních přišel podívat na pár zpocených bláznů. Horko během závodu bylo opravdu velké, ale za to Laco nemůže :-).

Na závěr si dovolím vyjmenovat několik "nej", kterých jsme s Evou při závodu dosáhli. Byli jsme v součtu roků nejstarší posádka (130 let), nejlepší zahraniční posádka, nejlepší smíšená posádka a prohráli jsme o nejvíc ujetých kol v historii šestihodinovek. Ale byla to opravdu docela fajn zábava a těšíme se na další ročník.

výsledky závodu jsou na webu MAC Ferrari Revúca - výsledky - fotky ze závodu jsou pod záložkou"foto - nové"