Období třetí dráhy 1980 - 1997  
V roce 1980 se v hlavách Zdeňka Jaroše a Zdeňka Langra zrodila myšlenka na stavbu nové dráhy, protože současná dráha přestávala vyhovovat stále rychlejším modelům a také její elektronické vybavení zastarávalo. Chtěli jsme postavit moderní dráhu vhodnou jak pro klasické modely, tak i pro rychlé modely se spojlery. Dráha měla mít 8 pruhů, délku 40 metrů, moderní elektroniku a zázemí pro závodníky. V prostorách dráhy mělo být depo pro závodníky, klubovna s barem a tribuna pro diváky. Autodráha se stavěla v letech 1981-1985. Projekt zpracovali Zdeněk Jaroš, Zdeněk Langr a Vlastimil Daněk. Autorem elektroniky a počítačových programů byl Ing. Karel Musil. Rozpočet a shánění peněz měla na starosti Eva Jarošová. Stavba dráhy stála na tehdejší poměry obrovskou sumu asi 150.000 Kčs a vyžádala si odpracování více než 12.500 hodin.

Ale i během stavby nové autodráhy jsme si občas našli čas na stavění modelů autíček a na závodění na jiných autodráhách.
V roce 1981 jsme se zúčastnili několika veřejných soutěží v Ústí nad Labem, Neratovicích a Liberci, Velké ceny v Ústí nad Labem v kat.C2/24 a mezinárodních závodů Velká cena Hydrostavu v Bratislavě. Navíc ještě Zdeněk Jaroš a Eva Jarošová startovali v pohárových závodech Velká cena Plzně a Velká cena Prahy v kat. C2/24. Na podzim jsme ještě dokázali uspořádat na naší bývalé dráze v Jablonném 4.ročník pohárové soutěže GT Česká Lípa v kategorii C2/24. Závod vyhrál Zdeněk Jaroš a protože se již žádný další ročník nekonal, tak je dodnes držitelem velkého broušeného putovního poháru.

V roce 1982 jsme už závodění věnovali méně času, ale přeci jen jsme se několika závodů zúčastnili. Startovali jsme na veřejných závodech v Jablonném v Podještědí, Neratovicích a Ústí nad Labem. Starovali jsme také na vytrvalostním závodě Novoroční šestihodinovka v Jablonném v Podještědí, kterou českolipský tým Zdeněk Langr a Vlastimil Daněk vyhrál. Eva a Zdeněk Jarošovi se zúčstnili již po čtvrté slavného mezinárodního závodu Velká cena Hydrostavu v Bratislavě.

V roce 1983 se sportovní činnost členů klubu omezila jen na účast ve vytrvalostním závodě týmů Novoroční šestihodinovka v Jablonném v Podještědí. Dvojice Eva Jarošová a Vlastimil Daněk v tomto závodě zvítězila a získali 1.výkonnostní třídu.

V roce 1984 to bylo stejné jako v roce předchozím. Sportovní činnost členů klubu se omezila na účast ve vytrvalostním závodě týmů Novoroční šestihodinovka a dvojice Eva Jarošová a Vlasta Daněk obsadila až 5.místo.

V roce 1985 byla konečně autodráha hotová a prvním klubovým dnem 25.10.1985 se začala psát nová kapitola klubu. První úkol, který jsme museli vyřešit, bylo oživení činnosti klubu, protože po pěti letech práce zbyli v klubu pouze čtyři dospělí členové. Zdeněk Jaroš, Eva Jarošová, Vlasta Daněk, ing.Karel Musil a dvě děti Barbora a Martina Jarošová. Hlavním úkolem tedy bylo rozšíření členské základny a nejlepší způsob jak to vyřešit, bylo začít od dětí a mladé automodeláře si vychovat.

V roce 1986 jsme tedy udělali nábor ve třídě naší dcery Barbory. Zájem byl celkem velký a výsledkem bylo asi deset nových žáků v kroužku. Kroužek vedli Zdeněk Jaroš a Vlastimil Daněk. Začali jsme pořádat klubové závody, kterých se kromě nás a žáků kroužku zúčastňovali i automodeláři z Jablonného v Podještědí. Na klubových závodech žáci získávali první zkušenosti, učili se závodit i nasazovat a připravovali se tak na opravdové závody. 29.11.1986 jsme uspořádali první veřejný závod kterého se zúčastnilo 41 modelářů z Ústí nad Labem, Jablonného v Podještědí, Brna, Hradce Králové, Kyjova, Kadaně, Neratovic, Bratislavy, Gottwaldova, Revúce, Lipska, Freitalu a domácího klubu.

Během dlouhé přestávky, kdy jsme závody nepořádali se automodelářství výrazně změnilo a vyměnili se i závodníci. Většina "veteránů" ze Svazarmovské éry přestala závodit a přišla nová generace modelářů. Na závodech převládala rivalita, nervozita, křik a někdy i hádky. Modely byly stále rychlejší, finančně nákladnější a jejich příprava náročnější. Za "starých" časů uměl každý modelář sletovat drátěný podvozek a také 60 Kčs za motor Mabuchi nebyla velká částka. Teď se jezdilo s podvozky, které byly vyjiskřené z ocelového plechu a tato technologie nebyla každému dostupná. Motory nestály desetikoruny, ale tisíce a jejich údržba byla náročná. Také vyladění modelů na závod vyžadovalo velké znalosti, které už "veteráni" většinou nechápali. Změna v technické úrovni a rychlosti modelů byla obrovská. Model s drátěným podvozkem a motorem s feritovými magnety objel jedno kolo na 40metrové dráze za 5-6 vteřin. Model C24 (G7) s ocelovým podvozkem, lexanovou karoserií se spojlery a motorem se samarium-kobaltovými magnety objel jedno kolo za 2 vteřiny.

V roce 1987 se už činnost klubu postupně vracela do normálních kolejí. Autodráha včetně elektroniky fungovala bezchybně a byla to dráha, která v té době neměla v Československu konkurenci. Ostatní klubové dráhy byly většinou krátké a čtyřproudé, proto byly závody v České Lípě velmi atraktivní. Uspořádali jsme 5 závodů. Dva klasické veřejné závody, 6ti hodinový závod dvoučlenných týmů v kategorii B, Českolipský dvojboj v kategorii C/24 a F1/32 a připojili jsme se k pořádání seriálu Velkých cen (Grand Prix) v kategorii C/24, který byl v té době velmi populární. Pohárové závody byly vždy dobře obsazené a jezdili na ně závodníci z českých a slovenských klubů a také z NDR.

Protože jsme měli málo členů na to, abychom mohli dobře zajistit závod po stránce organizační, museli nám vypomáhat i spolupracovníci Zdeňka Jaroše z Vagónky. Náš dík za pomoc při nasazování na závodech patří Miroslavu Hlávkovi, Jaroslavu Čižimskému, Zdeňkovi Hejnému a Honzovi Pitařovi, kteří za pivo a párek strávili celý den nasazováním autíček. Bez jejich pomoci bychom pořádání závodů v té době zvládali jen těžko. Při závodech byl v provozu i bar v klubovně, kde se nabízelo občerstvení. Tuto práci měly na starosti od začátku nejmladší členky klubu Barbora a Martina.

V roce 1988 pokračovala činnost klubu obdobně a uspořádali jsme 7 závodů. Jeden veřejný závod, krajský přebor, pohárový závod GT v kategoriích C24 a C32, druhý ročník 6ti hodinového závodu týmů v kategorii G12, Českolipský dvojboj v kat. A4/24 a B, další závod seriálu Grand Prix a po sedmi letech obnovený závod Rallye, který byl nejvíc obsazený ročník v historii tohoto závodu. V závodě, kterého se zúčastnilo 23 závodníků zvítězil Zdeněk Chleborád. Nejvíce obsazeným závodem byl závod seriálu Grand Prix, kterého se zúčastnilo 32 závodníků z 16ti klubů. Kromě pořádání závodů se členové klubu zúčastňovali i závodů v Jablonném v Podještědí a Eva Jarošová a Zdeněk Chleborád se zúčastnili přeboru ČSR v Hradci Králové.

Pomalu se přestávalo s pořádáním "klasických" veřejných soutěží, ve kterých startoval každý závodník ve čtyřech kategoriích. Těchto závodů se zúčastňovalo stále méně a méně závodníků. Aktivita závodníků i pořadatelů se postupně přesouvala k atraktivnějším "pohárovým" závodům, ve kterých se závodilo jen s jedním, nebo dvěma modely. Tyto závody se obvykle konaly dva dny a tak i horší závodníci měli příležitost si zajezdit, protože nekončili v závodě už po odjetí jedné jízdy.

V roce 1989, jsme pořádali pouze čtyři závody. Veřejnou soutěž na které bylo jen 13 závodníků a byl to poslední "veřejňák", který se v České Lípě jel. Další závody v tomto roce už byly pouze pohárové, Malá cena F1 a Českolipský dvojboj. Na konci roku jsme pořádali již tradičně dobře obsazený závod seriálu GP, kterého se zúčastnilo 31 závodníků z ČSSR, NDR, Lotyšska a Litevska. V tomto roce se seriálu GP zúčastnilo celkem 108 závodníků a Eva a Zdeněk Jarošovi byli v celkovém pořadí seriálu GP 1989 na 33 a 34 místě. Eva Jarošová skončila v nejrychlejší kategorii G7 celkově na 15 místě z 81 závodníků a to byl velmi dobrý výsledek, vzhledem k tomu, že startovala pouze v jednom závodě ze šesti.

Revoluční rok přinesl velké změny nejen pro nás všechny jako občany, ale i pro automodelářský sport. Svazarm byl jako organizace zrušen a byl nahrazen jednotlivými svazy podle odborností. Automodeláři měli Svaz technických sportů a činností. Ale faktický přechod od Svazarmu ke komerčnímu pojetí této zábavy byl postupný a většina věcí běžela setvačností dál. Nabytou svobodu jsme využili k přejmenování klubu. Místo ZO Svazarmu Klub automobilových modelářů jsme si začali říkat Mini Racing Club Česká Lípa (museli jsme být "světový klub" :-). Jeden problém ale stále přetrvával a to byl nedostatek členů. Žáci pomalu odrostli, odešli studovat a žádní noví o tuto zábavu neměli zájem. Organizační zajištění závodů, především nasazování, jsme řešili za pomoci kamarádů, kteří ale nebyli modeláři. Snažili jsme se přilákat nové členy různým způsobem, dokonce jsme pro příznivce klubu založili "příspěvkovou organizaci" FAN CLUB, ale ani tudy cesta nevedla.

V roce 1990 jsme uspořádali čtyři závody. Začali jsme závodem serálu Grand Prix v kategoriích G7 a F1, na který přijelo 27 modelářů z Čech a Slovenska. Následoval Krajský přebor, kterého se ale zúčastnilo velmi málo závodníků. Na podzim se jel vytrvalostní závod Mistrovství ČSFR týmů v kategorii G12 na kterém startovalo 16 dvoučlenných týmů. Závodní sezónu jsme tradičně ukončili dalším závodem seriálu Grand Prix v kategoriich G7 a G12, na kterém startovalo 22 závodníků. Eva Jarošová se v celkovém pořadí seriálu GP 1990 umístila v kategorii G7 znovu na 15 místě.

V roce 1991 jsme pořádali pouze tři závody, ale všechny byly významné. Dvakrát jsme pořádali závod Mistrovství ČSFR. První byl závod jednotlivců v kategoriích G7, G12 a F1 a druhý byl závod týmů v kategorii G12. Nejdůležitější byl ale červnový závod Mistrovství Evropy v kategoriích G12 a ES24, kterého se zúčastnilo 50 modelářů z ČSSR, Francie, Finska, Itálie, Německa, Bulharska a Lotyšska. Tento závod byl předzvěstí prvního mistrovství světa v historii automodelářství.

Informace o kvalitách dráhy i o kvalitě pořádání závodů se pomalu šířily do okolního světa. Otevřené hranice a zvědavost "západních" modelářů na to, jak asi vypadají autodráhy, závody a život na východě k nám postupně přiváděla cizince. Většinou byli překvapeni tím, jak dobrá je v Československu úroveň této zábavy. Docházelo při tom k zábavným střetům "civizací". My jsme s údivem zírali na dálkové zamykání aut a cizinci ze západu zase s úžasem sledovali startování Trabanta, se kterým Barbora přivážela zásoby jídla do baru. Jednou, když při příjezdu nemohla zaparkovat před klubem do malé mezery, tak ji s Trabantem do mezery zanesli. Velkou oblibu u cizinců si získal čerstvý českolipský chleba, který se podával namazaný máslem a obložený natvrdo uvařenými vajíčky, které byly potřené kremžskou hořčicí.

Samozřejmě, že nebylo vše jen růžové, začínaly se projevovat i finanční problémy. Potřebovali jsme peníze na provoz klubu. Dříve vše platil Svazarm a klub se tedy nemusel starat o teplo, světlo, vodu apod. Teď se vše změnilo. Budovu vlastnil STSČ a v lednu 1991 klub musel podepsat první nájemní smlouvu. Roční nájem byl 5.680 Kčs. Snažili jsme se přesvědčit delimitační komisi o tom, že by nám tuto místnost mohli převést do vlastnictví, odměnou za to, že jsme vše svépomocí vybudovali, ale marně. Z majetku bývalého OV Svazarmu nám byla převedena pouze jedna vrtačka a televizor Merkur.

V roce 1992 jsme pořádali pouze dva závody, ale jako pořadatelé jsme se dostali na vrchol možného. Vedle již tradičního závodu Grand Prix jsme ve spolupráci s Ing. Vlado Okálim z Bratislavy a za finančního přispění STSČ uspořádali ve dnech 28.7.-2.8. první mistrovství světa automodelářů, kterého se zúčastnilo 86 automodelářů z ČSFR, Francie, Holandska, Itálie, Jihoafrické republiky, Lotyšska, Německa, Nového Zélandu, Španělska, Švédska, USA a Velké Británie. Mistrovství bylo původně vypsané jako Mistrovství Evropy, ale protože se ho zúčastnili závodníci téměř ze všech kontinentů (kromě Asie) bylo dodatečně prohlášené za 1.mistrovství světa automodelářů. Pořádání závodu pro devadesát lidí bylo hodně náročné, protože na pořádání nás bylo málo. Karel Musil obsluhoval počítač, Jan Vaníček z Hradce Králové a Zdeněk Jaroš se střídali ve funkci rozhodčího, Eva Jarošová byla jako obvykle "holka pro všechno" a v baru byla Barbora s Martinou. Autodráha nebyla pro tak velkou akci navržená. Bylo léto, horko a závodníci byli všude. Na dráze, na chodbách, klubovna byla narvaná a stále se musel doplňovat proviant. Většina závodníků byla ukázněná, ale našly se i výjimky. Vzpomínám si na jednoho cizince, který se choval jako čuně. I přes zákaz kouřil v depu, klepal popel na zem a nedopalky zašlapával na novém linoleu. Nepomáhalo ani napomínání, ani to, že jsem k němu po každé vykouřené cigaretě demonstrativně přišel se smetáčkem a zametl kolem něho bordel, který nadělal. Sice zvedl nohy, abych mohl zametat, ale jinak to s ním nepohnulo. Převážná většina modelářů se ale chovala ohleduplně, jak k sobě navzájem, tak k pořadatelům. Velmi sympatický byl třeba Jan Limpach z USA. Byl klidný, tichý, na pracovním stole měl prostřený froté ručník a odpadky, odstřižky a lepenky dával na jednu hromádku. Tréninky i závody jednotlivých kategorií probíhaly podle naplánovaných rozpisů, autodráha i obsluha vydržely bez vážnějších problémů, ale ulevilo se nám, když se za posledním závodníkem zavřely dveře. Byli jsme sice "slavný" klub, který uspořádal první MS, poznali jsme zajímavé lidi z modelářské branže, jako například lidi z vedení firmy Parma a mnoho dalších lidí z různých částí světa, ale zábava už to nebyla. S tím, co nás přivedlo k automodelářství, to je stavění hezkých autíček, závody bez velkých emocí a setkávání s kamarády, už to nemělo nic společného.

STSČ ČR na našem okrese zastoupený organizací "Technické sporty Českolipsko" se rychle zorientoval v nové porevoluční době a začal se chovat tržně. V lednu 1992 přišel s novou nájemní smlouvou na užívání nebytových prostor za částku 56.096 Kčs ročně. Nájemní smlouvu jsme odmítli podepsat a cena za pronájem byla snížena na 44.000 Kčs ročně. Tím se začal psát nový nekonečný příběh o výši nájmu a podmínkách užívání místnosti, kde byla autodráha. Neustálé psaní dopisů a odvolání nás odvádělo od modelářské činnosti a dnes je s podivem, že jsme v této vypjaté atmosféře, ještě našli sílu a chuť k pořádání závodů. Nakonec se podařilo snížit nájem až na částku 22.630 Kčs ročně, ale ani na to klub neměl finanční prostředky. Klub měl v té době jen 6 členů Jaroš Zdeněk, Jarošová Eva, Barbora, Martina, Zdeněk Chleborád a Karel Musil a nedostával žádné dotace na provoz od Svazu, ani od města. Celý provoz byl dotován firmou Juraweld, kterou vlastnili Eva a Zdeněk Jarošovi.

V roce 1993 jsme uspořádali jen dva závody. V červnu se konal závod dvoučlenných týmů Eurosport v kategorii ES24. Závodu s mezinárodní účastí se zúčastnilo 30 závodníků. V listopadu jsme pořádali závod MR ČR - Grand Prix v kategoriích PR24, PR32, SP, G12 a ES24, kterého se zúčastnilo 20 závodníků z Prahy, Hradce Králové, Brna, Olomouce, Plzně, Jablonce nad Nisou, Litoměřic, Košic, Bratislavy a České Lípy. Přijeli také modeláři z NDR.

Pokračovalo neustálé dohadování kolem nájemní smlouvy, která nám byla ze strany TS Českolipsko několikrát změněna. Bylo požadováno, aby jsme se vedle nájmu ještě podíleli na platu domovníka, topiče a uklízečky, abychom platili zálohy na spotřebu plynu, vody a elektřiny apod. Stále jsme řešili problém, jak autodráhu zachovat a kde vzít finanční prostředky na provoz. Rozhodli jsme se, že "obětujeme" dílnu, kde při závodech bylo depo pro závodníky, uděláme tam modelářskou prodejnu a pokusíme se tak na provoz klubu vydělat. Vystěhovali jsme tedy pracovní stoly a zařídili jsme tam modelářskou prodejnu včetně zboží pro řemeslníky a svářeče. Ale ani toto podnikání nebylo tak ziskové, aby se vyplatilo.

V roce 1994 jsme v únoru uspořádali pouze jeden závod seriálu Grand Prix v kategoriích F132, SP32 a G12 a potom jsme přerušili automodelářskou činnost. Bylo nutné nejprve vyřešit financování klubu. Prodejna modelářských a řemeslnických potřeb byla rozšířená o prostor klubovny, ale nevydělávala tolik, kolik bylo potřeba. Také poměry v budově se stále zhoršovaly. Většina prostor bývalého OV Svazarmu byla pronajata různým firmám a podnikatelům ke komerčnímu využití. V přízemí byla hospoda Český Honza a prodejna stavebního materiálu. V patře kromě autoškoly byla prodejna ochranných pomůcek a půjčovna svatebních šatů. Postupem času začínaly být vztahy nájemců hodně napjaté. Byla nám odpojená voda a odpad do klubovny, z kuchyně hospody se větralo do chodby, kterou chodili zákazníci do prodejny, ve vstupním vestibulu se začínaly skladovat odpadky a odložené věci. Bylo to nepříjemné prostředí, které nám znechucovalo modelářství.

V roce 1995 jsme si museli na náklady klubu nechat udělat novou rozvodnou skříň s odečtovým elektroměrem, zavést na dráhu vodu a odpad. Vztahy se správcem budovy TS Českolipsko se stále zhoršovaly. 12.října jsme dostali písemné oznámení o okamžitém zrušení nájemní smlouvy a nařízení na vyklizení prostor do 19.10.1995. Tento dopis odstartoval další nekonečné kolo výměny názorů mezi klubem, STSČ ČR a TS Českolipsko.

V roce 1996 se nám podařilo uspořádat ještě dva závody. V dubnu závod MR ČR v kategoriích G27 a G7 a v září závod seriálu Grand Prix v kategoriích PR24, ES24, ES32 a F132. Ale byly to poslední závody, které se na dráze uskutečnily. Závodu MR ČR se zúčastnilo pouze 10 závodníků. Závod Grand Prix byl obsazen lépe, přijelo 28 závodníků, ale udržovat autodráhu pro pár závodů za rok už nám nedávalo smysl. V tomto roce také zemřel po těžké nemoci ve věku 38 let náš nejlepší automodelářský kamarád Vlastimil Daněk. Vlasta byl konzervativní a nový způsob modelářství se mu nelíbil. Tak jako mnoho dalších "veteránů" nepovažoval autíčka s lexanovou karoserií za modely a postupně přestával závodit a zúčastňovat se klubových akcí. Ale i tak to byla pro nás a pro klub velká ztráta a na Vlastu dodnes vzpomínáme. Když dnes prohlížím na internetu nepřeberné množství materiálu a fotografií o závodních autech, tak si na Vlastu vždy vzpomenu a říkám "škoda, že se toho Vlasta nedožil", protože v době, kdy stavěl makety aut, byla každá fotografie závodního auta vzácnost.

V polovině roku 1996 vypsal správce budovy TS Českolipsko výběrové řízení na pronájem klubových prostor, které jsme od roku 1980 užívali. TS Českolipsko požadoval minimální výši nájemného 800 Kč/m2 za rok při využití ke komerčním účelům, celkem 136.000 Kč za rok. Při zachování pouze modelářské činnosti byla stanovena minimální částka na 290 Kč/m2 za rok, celkem 49.300 Kč za rok. Když jsme k této částce připočetli náklady na vytápění, elektřinu, vodu, úklid, špatné poměry v budově a přidali jsme k tomu nezájem modelářů, nezájem "svazu a města" bylo už na nás těch negativních okolností příliš. Výběrového řízení jsme se nezúčastnili a v prosinci jsme obdrželi výzvu k vyklizení prostor do 30.12.1996. Od 1.1.1997 fakturovalo TS Českolipsko klubu 5.000 Kč za každý měsíc "skladování" autodráhy ve vytápěné místnosti. Na začátku roku 1997 jsme rozeslali klubům nabídku k odprodeji autodráhy včetně zdrojů a elektroniky. Zájem projevil jenom klub SCRC Pardubice zastoupený ing. Petrem Krčilem. Celkem rychle jsme se dohodli a na jaře si členové pardubického klubu dráhu rozřezali a odvezli. Nikdo z nás už se té akce nezúčastnil, protože jsme neměli sílu se na to dívat. A ještě dnes, po víc jak dvaceti letech, když jsme při psaní této kapitoly listovali ve starých dokumentech, se nám zvedá krevní tlak.

Prostory klubu byly po zrušení autodráhy využívány k různým komerčním účelům. Nejprve jako herna s automaty, kdy byla celá místnost, stěny, strop, okna včetně skel i přístupová chodba natřená černou barvou. Herna se v provozu dlouho neudržela a byla vystřídaná vietnamskou prodejnou levného textilu, V roce 2015 došlo k požáru budovy, který nám přinesl trochu klidu do našich duší, protože požár by býval zlikvidoval i autodráhu.